Samuel Beckett

PRVNÍ LÁSKA

…Seznámil jsem se s ní na lavičce, na břehu kanálu, jednoho z kanálů, neboť naše město má dva kanály, nikdy jsem však nevěděl, který je který. Ta lavička stála na vhodném místě, neboť za ní byla hromada hlíny a odpadků, takže jsem měl krytá záda. Částečně i boky, díky dvěma letitým stromům, navíc uschlým, které vroubily lavičku z obou stran. Bezpochyb to byly tyto stromy, které jednoho dne, šuměním svých listů, vsugerovaly někomu představu této lavičky. Několik metrů před ní plynul kanál, pokud kanály plynou, což ovšem nevím, takže ani z této strany mi nehrozilo riziko, že budu překvapen. A přece mě překvapila. Ležel jsem natažen, bylo mi příjemně, díval jsem se mezi holými větvemi obou stromů, které se mi tyčily nad hlavou, a mezi mraky, které jako by stály na místě, na zjevující se a mizící kousek hvězdnaté oblohy. Udělejte mi místo, řekla. Už už jsem se chtěl zvednout, ale moje únava a skutečnost, že jsem neměl kam jít, mě od toho odradily. Skrčil jsem tedy nohy trochu pod sebe a ona si sedla. Nic dalšího se mezi námi tento večer neudálo, brzy také odešla, aniž by mi co řekla. Jenom si zpívala, jakoby pro sebe, a naštěstí beze slov, nějaké staré lidové písně, tak divně útržkovitě, z jedné přecházela do druhé, zase se vracela k předešlé, aniž by dokončila tu, které zrovna dala přednost. Zpívala falešně, ale hlas měla příjemný. Vycítil jsem v něm duši, která se brzy unavila, aniž by něčeho dosáhla, a jenž je snad ze všech nejméně odporná. I lavičky měla brzy dost, a pokud jde o mě, stačil jí jediný pohled. Ve skutečnosti to však byla žena neobyčejně houževnatá. Přišla i pozítří a popozítří, a vždycky se dělo téměř to samé. Snad jsme si vyměnili pár slov. Další den pršelo a já se cítil v bezpečí, ale mýlil jsem se. Ptal jsem se jí, zda si usmyslela obtěžovat mě tak každý večer. Obtěžuji Vás? řekla. Cítil jsem její pohled. Moc toho vidět nemohla. Snad víčka a kousek nosu a čelo, a to jen šeře, kvůli šeru. Myslela jsem, že je nám spolu dobře, řekla. Obtěžujete mě, řekl jsem, když jste tady, nemůžu se natáhnout. Mluvil jsem přes límec svého pláště, ale i tak mě slyšela. Tak moc se potřebujete natáhnout? řekla. Mluvit na lidi, už to je hloupost. Stačí jen, když si dáte nohy na má kolena. Nenechal jsem se prosit. Pod svými hubenými lýtky jsem ucítil její tlustá stehna. Začala mi hladit kotníky. Uvažoval jsem, nemám-li ji kopnout patou do kundy. Lidem se stačí zmínit o natažení a už tě vidí jak širokého tak dlouhého. To, co mě, krále bez poddaných, zajímalo, a vzhledem k čemuž byl stav mé mrtvoly záležitostí nanejvýš vzdálenou a nicotnou, byla netečnost mysli, utlumení ideje "já" a ideje toho zbytku bezcenné veteše, jenž se zve "nejá", nebo také svět. Ale dnešním mužům se postaví ještě v pětadvaceti, i fyzicky, čas od času, je to náš společný úděl a ani já jsem tomu neunikl, dá-li se to tak nazvat. Přirozeně si toho všimla, ženy cítí ztopořený falus na kilometry daleko a ještě se ptají, Jak mě mohl uvidět na takovou dálku? V takovém stavu pak už člověk není sám sebou, a je mrzuté nebýt sám sebou, dokonce ještě mrzutější než být. Neboť když člověk je, ví co má dělat, aby byl méně, kdežto když není, pak je kýmkoli a už s tím nic nenadělá. To, čemu se říká láska, je vyhnanstvím, kam jen občas přijde pohlednice z domova, tak jsem to alespoň pociťoval onoho večera. Když skončila a mé utěšitelné "já" se opět vzchopilo krátkým skluzem do nevědomí, byl jsem zase sám. Někdy se ptám, zda to všechno není jen výmysl, zda se to ve skutečnosti nepřihodilo zcela jinak, a já na to téměř zapomněl…